Ukrajina 2009

Z cesty na Ukrajinu nádo sdělať zápis. Vždycky se tam najde něco nového, zajímavého, něco, co stojí za zaznamenání. Po letech se tomu možná ctěný čtenář pousměje.
Jak bývají uváděny hloupé televizní seriály: v minulém díle jsme Ukrajinu navštívili takřka přesně před rokem s Viktorem, brněnským kamarádem. Navštívili jsme Slávika, pojedli uzenou rybu, popili vodku. Jeli jsme se podívat na lesní dělníky a zamilovaně jsme vzpomínali na Petru, učící se na státnice ve vlastech českých.

Naše další nová cesta vznikla příjemně spontánně. Chtěl jsem se na Ukrajinu podívat a chtěl jsem ji ukázat Petře, leč plánovaná velkolepá dovolená v září nám užírala dovolenkový čas i potřebné finance. Petra se holedbala, že jí vrcholí sezóna a musí v Jizerkách kontrolovat sýce, raky, ještěrky, komáry a tak dále, a že zkrátka nepočkají. Přemýšlel jsem, jak bych to navlékl, ale už jsem propadal skepsi. Do toho mi zavolal Petr. Trpělivý čtenář jej možná zná z některých předchozích cestopisků. Petr se bezelstně optal, kdy vyrazíme na Ukrajinu. Vzhledem k tomu, že se v posledních měsících této cestě bránil, byl jsem příjemně překvapen. Petr si dost možná uvědomil, že s pokročilým těhotenstvím přítelkyně Ireny se vize sólo cesty do zahraničí vzdaluje a chopil se příležitosti. Totéž jsem učinil já a Petře jsem vysvětlil, že bych rád na Ukrajinu ať ve dvou, nebo ve třech. A protože ona je moudrá žena, uvolila se dát sýcům pauzu a doprovodit nás.
Přípravy nebyly nikterak přehnané, jak se ostatně v posledních letech stalo dobrým zvykem. Do poslední chvíle jsme nevěděli, kam vlastně pojedeme a co tam budeme dělat. Jasné bylo pouze to, že můžeme odjet jen na pár dní. Petr se dozajista těšil na zdolávání vrcholů hor, pokud možná fyzicky co nejnáročnější, Petra se těšila na fotografování bábušek na návsích a já jsem se těšil, že si popovídám rusko-ulrajinsky a po nanuku, chlebu s máslem a kefíru si bez uzardění dám panáka vodky Němiroff.
Nelze přeskočit zmínku o fotografické technice. Petra je totiž fotografka ještě zapálenější a především schopnější, než já, pročež jsme intenzivně řešili, co všechno je v lidských silách pobrat, jak moc tím Petrovi znepříjemníme pobyt a podobné věci související. Po bouřlivých debatách jsem tak trochu na truc vzal filmovou Mamču 645 a Petra zvolila naopak digitál.
Týden před odjezdem jsme měli sraz bývalých VŠ spolužáků, kde jsme se s Petrem potkali a krátce jsme poseděli nad mapou, abychom nejeli úplně nazdařbůh.

Den první, sobota 13.6.2009

V týdnu před odjezdem jsme nakoupili na libereckém nádraží jízdenku, dovybavili jsme se s nějakými drobnostmi a v pátek odpoledne jsme se přesunuli autem do Prahy k rodičům. Maminka se nám pokusila přibalit jídlo na měsíc pro šest osob, ale poučen z předchozích cest, nevzal jsem ni kůrku. Před půlnocí jsme se navzdory radám všech dietologických expertů navečeřeli a odebrali jsme se na pražské hlavní nádraží. Část vlaku už stála na nástupišti, ale na druhou část, tu naši, lehátkovou, se ještě čekalo. Ukázalo se, že teprve přijíždí z Chebu. Když přijela a nastoupili jsme, shledali jsme, že v našem kupé leží už dobře zabydlený starší manželský pár. Ono to tedy tak docela naše kupé nebylo, ale dobromyslný průvodčí nás do něj umístil, řka, že „devítku mám plnou cikánů, tak vás dám raději do sedmičky“. Bez dlouhých cirátů jsme se vklínili do svých lehátek „v prvním patře“ a pokusili jsme se usnout. Myslím, že se nám to podařilo celkem brzy, asi tak za Pardubicemi.
Pln zkušeností z cestování vlakem, po probuzení jsem předpokládal, že jsou čtyři hodiny ráno, a že už oka nezamhouřím. To druhé se skutečně vyplnilo, ale v času jsem se hrubě zmýlil – bylo téměř osm a stáli jsme v Žilině. Měli jsme nezanedbatelné zpoždění, ale vzhledem k vyhajanosti do růžova jsem pohlížel na svět ubíhající (někdy loudající se až stojící) za okénkem optimisticky. Když jsme míjeli Tatry, posteskla si Petra, proč vlastně nejedeme tam, ale tento stesk jsem zakrátko suverénně potlačil.
Do Košic jsme se doloudali po jedenácté, více než o hodinu zpožděni a kýžený autobus do Michalovců byl už za kopečky. Na nádraží na nás měl čekat Petr. Nenašli jsme jej však ani na nádraží vlakovém, ani autobusovém. Vzhledem k tomu, že jsme neznali alternativní spoje, nervózně jsem se rozhodl Petrovi zavolat a nakrmit tak operátory roamingovými poplatky. Nějak nešikovně jsme se minuli u vlaku, ale zakrátko jsme už utvořili trojici svorně čekající na lavičce košické autobusové čekárny. Petr zvesela vykřikoval, že autobus nám jede za chvilku, což znamenalo bezmála dvě hodiny. Ne, že by náš čas byl tak drahocenný, ale představa půlnočního dojezdu do Volovce a hledání noclehu uprostřed průtrže mračen mne znepokojovala. Neměli jsme nicméně na vybranou a pokorně jsme čekali. Vyzkoušeli jsme si i nákup za tvrdou valutu v místním Lídlu – utratili jsme nehorázná dvě a půl eura za pytlíkové polévky.
Po poledni k nástupišti přijechal náš autobus. Žádná klimatizovaná Karosa, ale krásný ukrajinský rozhrkaný Ikarus. Roman by řekl „opšouklý“. Cesta byla jako obvykle poměrně nezajímavá, přesně do okamžiku dosažení státní hranice, kde na nás dýchlo neznámo. Odbavení netrvalo příliš dlouho, koneckonců, věnoval jsem se mu v minulých cestopisech dost a bylo pokaždé podobné. Za chvíli jsme už frčeli dolů s kopečka do Užhorodu. Měl jsem neodbytnou potřebu Petře všechno ukazovat a vysvětlovat, zatímco Petr s rutinérsko-znuděným výrazem co chvíli klimbnul.
Užhorod jsme měli naprosto zmáknutý a hned jsem koupil jízdenky do Mukačeva. Stály asi sedm hřiven, takže od poslední návštěvy žádná změna, přestože kurz padnul o korunu a hřivna se prodávala asi za 2,5 české koruny.
Maršrutka nás po necelé hodině jízdy vysadila v Mukačevu, kde jsme rovnou nahodili batohy na záda a závodním tempem jsme se vydali k železničnímu nádraží. Bylo přeci jen už skoro pět hodin místního času. Cestou jsme pozorovali zajímavý úkaz: spousta mukačevských ulic byla rozkopaná, ale tak nějak zvláštně, bez ladu a skladu, chvílemi to dokonce vypadalo na úmyslné barikády, sem tam vytrhané kostky a podobně, zkrátka jako by šlo především o znepřístupnění pro auta. Na jednom sloupu jsem zahlédl plakát s rozzlobeným vojákem ala „Ty, zapisalsja dobrovolcem?“ a textem ve smyslu, jestli je vaše ulice už také rozkopaná. Bohužel jsme spěchali a neměl jsem čas plakát celý přečíst. Doufal jsem, že mi celou tuhle záhadu objasní po návratu Lena, která něco najde v novinách, leč nestalo se tak.

Na železničním nádraží vyšlo najevo, že takový příjemný akorátní rychlík nám před chvílí ujel a máme dost času do příjezdu dalšího. Nechali jsme Petra strážit zavazadla a vzali jsme s Petrou foťáky a vyrazili do ulic. Bylo zataženo a světla se nedostávalo, ale na nějaké fotografie přeci došlo. Bavily nás dvojice mukačevských slečen ve věku sotva absolventa základní školy, které korzovaly ulicemi, jsa „na lovu“ a zjevujíce se v různých zapadlých ušmudlaných koutech města vyzdobené, až zrak přechází.
Kromě slečen jsme potkali také jakéhosi malinkého buřtíka s křídly (Petra mu říkala rehek) a jali jsme se jej fotografovat. Doba do odjezdu rychle ubíhala, tak jsme se vrátili za Petrem a zakrátko jsme už nasedli do krásného dlouhého „Orient expresu“ mířivšího do Oděsy. Cestou se s námi snažil zapříst hovor mladý Ukrajinec. Stěžoval si, že když pracoval v Čechách, všichni mu rozuměli a my nic, ale nakonec jsme si přeci jen nějaké ty smysluplné informace vyměnili. Agilně nám ukazoval fotografii sestry žijící v Česku a mluvil také o její svatbě a o jakémsi svém německém příbuzenstvu. Množství pochycených informací klesalo přímo úměrně s obsahem alkoholu v jeho krvi, takže jsem nakonec byl asi spíše rád, že už stavíme ve Volovci a opustíme vlak. Čekalo nás hledání noclehu a bylo něco po deváté večerní.
Suverénně jsme vyrazili z nádraží směrem k penzionu Viktoria, který se velmi osvědčil při naší poslední návštěvě s Torim. Turbázu Plaj po naší levici jsme ani nezkoušeli – jednak bylo už příliš pozdě na to, aby byl někdo na recepci a jednak komfort bydlení ve Viktorii mě přesvědčil, že pár korun navíc za ten rozdíl opravdu stojí.
U baru jsme se zeptali na možnost noclehu a byli jsme nasměrováni k „administrátorovi“. Všechno proběhlo tak hladce, že se mi ani nechtělo věřit, že jsme na Ukrajině. Odevzdali jsme dohromady stopadesát hřiven a byli jsme vedeni kamsi přes ulici. Chvíli mě děsilo, že jdeme směrem k Plaji, a že budeme muset za komfortní peníze trpět nekomfortní „koupelnu“, ale nestalo se tak – k Viktorii totiž nově patří i jeden z nově zrekonstruovaných domů naproti, s typicky nevkusnou růžovou fasádou.
Pokoj se nám zalíbil na první pohled, čistý, útulný, prostě jak jsem psal už v minulém cestopisku – úplně evropský. Dokonce s patrem, kde byla ložnice s jedním lůžkem a jednou dvojpostelí. Trochu jsme se porozhlédli, ale dlouho jsme neprozkoumávali – existovala totiž šance, že budou mít „dvě pizdy“ ještě otevřeno. Takto nelichotivě Petr posledně překřtil asi největší volovecký obchod, protože se mu nepozdávala přívětivost žen za pultem. Přestože se přívětivost od posledně významně změnila k lepšímu (či spíše se vyměnil personál), přezdívka obchodu zůstala.
Měli jsme štěstí, obchod byl ještě otevřený a to bylo už před desátou večerní. Stále mnou cloumala potřeba vše nové a nepoznané předvést Petře, takže jsme nakoupili klasickou plejádu chléb, uzená ryba, máslo, sýr, vodka, živčik, kefír, slaná minerálka ...
Jestli snad ctěný čtenář významně povytahuje obočí, že dokáže odhadnout pointu točící se okolo přetížené toalety, mýlí se. Nakoupené potraviny nám udělaly moc dobře a kdykoli si na ně vzpomenu, musí I.P. Pavlov dozajista v hrobě rotovat.
Znaveni, svalili jsme se do postelí víceméně bez pevného plánu – jisté bylo jen to, že druhý den chceme navštívit Slávika, který měl být o našem příjezdu informován dopisem.

Den druhý, neděle 14.6.2009

Sluníčko ťukalo na okno už brzy, ale ukázalo se, že Petr a Petra jsou spáči. Nemoha vydržet, vyplížil jsem se s foťákem na lov. Díky naší standardizované cestě jsme vlastně opět vstávali ve Volovci po příjezdu do nedělního jitra. To znamená, že kostely vyzváněly. Prošel jsem se po městečku a dostal se ke kostelu. Bylo něco před devátou, kdy měla evidentně začít bohoslužba. Zkusil jsem udělat nějaké snímky před kostelem a nakonec jsem se odvážil i ke vchodu s tím, že udělám obrázek z prahu kostelních dveří dovnitř. Byla ve mně malá dušička a na nově příchozí jsem se snažil usmívat, tvářit se uctivě a pokorně a všechny jsem zdravil. Pořád se trousili příchozí a nechtěl jsem být přistižen, jak mířím aparátem do nitra kostela, tak jsem vyčkával. Nakonec ten okamžik skutečně nastal a já jsem pořídil narychlo dva záběry. Kritik by na nich dost možná nenechal nitku suchou, chybí jim kompozice, ostrost a tak dále, ale když jsem snímky pak v temné komoře zvětšoval, patřily tyto dva k těm nejnapjatěji očekávaným.

Jakmile jsem udělal kostelní záběr, napětí ze mě opadlo a pomalu jsem se rozkolíbal zpátečním směrem. Když jsem šel zpět, umluvila jedna žebračka, kterou jsem cestou ke kostelu odmítl. Potěšen fotografováním jsem se uvolil a nějakou tu minci jí utrousil. Bohužel to viděl jiný žebrák, kterého jsem cestou ke kostelu také odmítl. Vycítil příležitost a útočil a útočil. Nu, vše bylo marno, odolal jsem.
Cestou zpátky jsem se stavil pro nějakou sladkou snídani, vyfotil krůtě a vrátil jsem se na pokoj, kde se od mého odchodu nic nezměnilo.
Po snídani jsme dokoupili nějaké drobnosti pro Slávika a jeho rodinu a přesunuli jsme se na nádraží. Tam nastalo teprve pravé žebrací peklo, protože se na nás zavěsila paní tmavé pleti a neopustila nás minimálně pět minut. Cestou na nádraží, při kupování jízdenek, při přebalování zavazadel. Celou tu dobu stála asi třicet centimetrů ode mě, což mi bylo jednak nepříjemné a jednak jsem měl obavu o naše věci. Snažil jsem se být důrazně negativní, ale nebylo mi to nic platné, žebračka stále něco brebentila a lepila se na nás. Nicméně jsme vydrželi a nic jí nedali.
Vláček nás převezl přes mosty a tunely (a jak se ukázalo přes nejvyšší místo celé Mukačevsko-Kijevské dráhy) do staničky Beskid. Vystupoval jsem v rozechvění, jestli na nás třeba už u vlaku nečeká Slávik. Situace se ale záhy vyvinula zcela mimo předpoklady: u prvních dveří vlaku byl Slávik s Tonjou a chystali se do vlaku nastupovat. Zamával jsem na ně, načež mě Slávik poznal, šoupnul Tonju do vlaku a dveře se zaklaply. Začali jsme si zmateně vysvětlovat, jak to, že jsme tady, že tohle je moje děvuška Petra, že Tonja vezla do Oporce dceři mléko, a tak dále. Během těch asi pěti vteřin, které jsme měli na rozhovor, než vlak zavřel dveře, se nám zkrátka nepodařilo Slávikovi vysvětlit, ať klidně jede s Tonjou, že přijedeme později nebo počkáme. Zůstal s námi v Beskidu a odebrali jsme se do jeho domku. Poučený čtenář jistě ví, co muselo nutně následovat: zachadítě v chátu i kúšajtě.
Slávik byl mírně nervózní. Chtěl nás co nejlépe pohostit, ale byl na to sám. My jsme byli také mírně nervózní. Seděli jsme v pokoji a čekali. Petr nervozitu chytře pomohl rozptýlit nalitím panáků. Slávik nosil na stůl spoustu věcí, polévku, tradičně usmažená vajíčka, k tomu čerstvou cibulku a česnek, nakládaná rajčata – prostě moře jídla. Každou chvíli se za něco omlouval, telefonicky mermomocnil Tonju, aby přišla, no zkrátka se moc snažil, až si skoro neměl kdy s námi popovídat. Předal jsem mu pár fotografií z minulých návštěv. Slávik je pečlivě prohlížel a jednoznačně nejvíc ho dojal snímek z mojí výstavy fotografií v Praze, kde visel portrét jeho samotného s Tonjou. Chtěl jsem mu ukázat, jak je slavný, což zabralo a Slávik div neuronil slzu a objal mě.
Nahlédli jsme do dopisu, jak je vlastně možné, že nás Slávik čekal až za měsíc, jak se vyjádřil, ale podle mého soudu to prostě možné nebylo, i kdybych zaměnil ijúň a ijúl, protože jsem jasně psal, že to je za čtrnáct dnů. Ostatně napříště se toho vyvaruji, červen je stejně ukrajinsky červeň.
Když jsme se najedli na stodeset procent, odešli jsme si vydechnout na vzduch. Rozprávěli jsme, co je u koho nového a zábava rozhodně nevázla. Slávik přinesl deku, abychom si mohli v kopci nad chalupou sednout do trávy. Dokonce pustil psa Barona ze řetězu, kterýžto se pak choval jako utržený ze řetězu. Petr se někde toulal se Slávikovým synem Víťou (nejspíš hledali Barona), Petra fotografovala nahoře na louce kytičky a Slávik mě zavedl do letní kuchyně – malého domku za hlavním domem. Malá předsíňka sloužila k odkládání harampádí, ale hlavní místnost byla pěkně vymalovaná, poloprázdná, s postelí, skříní, stolem a obrázky s náboženskou tematikou. To staveníčko si prý Slávik vybudoval jako vejminek na stará kolena. Ze skříně vyndal harmošku, kterou už známe, posadil se na postel a spustil. Pořídil jsem dvě fotografie a vyrazili jsme ven, přičemž Slávik stále notoval. Šel s harmoškou loukou a zpíval. Sluníčko svítilo, louka byla plná květů a my jídla. Přišlo mi to celé tak nějak nereálné – jak je možné se během jednoho dne za pár korun přesunout o tisíc kilometrů a asi sto let zpátky. Cítil jsem se moc příjemně. Slávik dokonce spustil poprvé píseň, kterou jsem znal – obdobu naší „Tancuj, tancuj, vykrúcaj“. Harmonický doprovod k ní zněl tedy velmi ukrajinsky, ale to mi nebránilo přidat se se zpěvem.

Odpoledne dorazila Tonja a připravila nám (chuděrám hladovějícím) nějaké to jídlo. Myslím, že to byly těstoviny. Ještě jsme trochu porozprávěli a udělali jsme portréty před domem a pomalu jsme se chystali na vlak. Dostali jsme nakládané houby, a protože jedny od Slávika ještě máme doma, vzal si tyhle Petr.
Náš hostitel nás přemlouval, abychom jeli v devět večer, nebo klidně i v pět ráno, ale podařilo se nám situaci relativně udržet v rukou a vydali jsme se na električku v půl páté. Slávik nás doprovodil, dali jsme mu na cigarety, vlak jsme málem museli doběhnout, dasvidáňa a už jsme jeli.
Za tunelem, v Skotarskom, jsme vystoupili a vydali jsme se směrem k Volovci; Petra velmi lákala slepá kolej (kusá kolej, jak zní správná železničářská terminologie), čili jsme se vydali podle ní. Pomalu jsme se sunuli loukami a já jsem si připadal se stativem na rameni jako fotograf. Když jsme sešli do vesnice, došlo konečně na maróženoje. Je stále stejně dobré a stále stejně levné. Lvivske, Kaštan – známá dvojka.
Cestou jsme udělali pár lidských reportážních fotografií, Petra nám ukázala kuňku žlutobřichou (nedá mi to a během psaní to jméno ťukám do internetu – skutečně existuje!) a také jsme se stihli ztratit, což naštěstí vyřešilo několik SMSek a následně krátká uklidňující hádka.
Večer jsme doťapkali do penzionu. Doplnili jsme zásoby kefíru a podobných komodit a trochu jsme zhodnotili den. Byl jsem poněkud nemile překvapen, že Petra a Petr se shodli na tom, že u Slávika je sice fajn, ale nemělo by to trvat celý den, a že jsme tu jen na skok, a tak dále. Zkrátka je to táhlo někam do kopce, podat turistický výkon. Zlatý Tori, který mě nikam do kopce netahal. To jsem ještě nevěděl, že následující den na něj budu vzpomínat každou chvilku.
Z mé poslední návštěvy jsem měl ve Volovci ještě jednu známost – učitele Ivana. Vezl jsem s sebou jednu fotografii s tím, že ho někdy večer vyhledám a fotografii mu předám. Byli jsme ale už nějak znaveni a akci hledání Ivana jsme odsunuli na neurčito. Po velmi skromném občerstvení jsme popadali do postelí. Myslím, že kdybych byl před spaním počítal ovečky, napočítám sotva jedno jehně.