Ukrajina 2008, červen

Ještě jsem ani všechno nevybalil a chápu se virtuálního pera, abych začal další cestopísek, další ukrajinskou kapitolu. Doufám, že půjde o zápis ve více směrech ojedinělý, kéž v dobrém slova smyslu.
Na Ukrajinu jsme tentokráte jeli tři: Viktor řečený Tori, já a jistá zajímavá slečna ze severu - v mojí hlavě. Tento můj popis může leckterému čtenáři připadat poťouchlý a do cestopisu nevhodný. Ano, takovému čtenáři přiznávám, že fyzicky jsme putovali na Ukrajinu ve dvou. Nicméně právě ona zajímavá slečna je příčinou, proč musím moje psaní ztvárnit poněkud více citově zabarvené. Moje různá duševní rozpoložení na cestě souvisela i s určitou vodkovou atmosférou výletu. Na tomto místě se musím předem omluvit zejména mojí mamince, která si, chuděra, myslí, že ze mne vychovala řádného člověka. Není tomu tak, na výletě jsem zkonzumoval nezanedbatelné množství alkoholu. Nebylo totiž možné jinak, pokud jsme se chtěli plnohodnotně integrovat do společnosti.
Tori je (ka)Brňák, kterého jsem poznal relativně nedávno, před půl rokem, na mojí výstavě fotografií z Ukrajiny. Od té doby jsme se potkávali na diskuzním fóru, a příležitostně i v reálné hospodě. Začali jsme ponenáhlu mluvit o tom, že bychom se rádi podívali na Bajkal. A protože Bajkal je daleko a vůbec jsme se neznali, naplánovali jsme si krátký poznávací zájezd na Ukrajinu, abychom zjistili, jestli se hned druhý den nepokoušeme. Myslím, že (nejen) z tohoto hlediska se výlet rozhodně vydařil.
Tuze zajímavá slečna se jmenuje Petra a znám ji také díky fotografické internetové diskuzi. V diskuzi má přezdívku Danger, což ještě určitě dále zmíním. Kromě toho ji tato přezdívka velmi dobře charakterizuje. Petra je výborná fotografka a úžasný člověk. Její jedinou nevýhodou je, že v době psaní textu nemám moc to štěstí se s ní potkávat.
Podle našeho původního plánu měla cesta směřovat do Oděsy. Pak jsem se chvíli těšil myšlenkou, že s námi pojede Petra. Kvůli ní jsme změnili plán a přeorientovali se na zakarpatský venkov, který ona ještě neviděla. Tou myšlenkou jsem se těšil tak intenzivně, že z ní nakonec pochopitelně sešlo, jak už to tak bývá. Ve finále jsme se rozhodli zavítat do hor, do Ivano-Frankivské oblasti, na těžbu dřeva a lesní úzkorozhochodné železnice. Tori tato místa navštívil už v roce 2005 a vezl s sebou nějaké fotografie. Díky těmto fotografiím a díky vodce jsme se hodlali infiltrovat mezi dřevorubce, vidět jejich práci, vidět lesní železnici, udělat fotografie.

Den první, sobota 14.6.2008

Odjížděl jsem oblíbeným spojem těsně po půlnoci z Prahy, takže vlastně až v sobotu. Přesto do prvního dne počítám i předešlé přípravy, tedy pátek třináctého. Tento den, mezi pověrčivými nechvalně proslulý, zaúřadoval i pro mě. Když jsem v sedm večer začal líně balit batoh, zjistil jsem u mého oblíbeného objektivu, že má kompletně zanesený mechanizmus clony a je tedy prakticky nepoužitelný. Byl to pro mě dost šok a horečně jsem vymýšlel alternativu. V mém neštěstí se řešení po chvíli našlo a to velmi výhodné: dobrý kamarád Roman, nedaleko bydlící, zapůjčil mi s sebou sklo vlastností velmi podobných, ne-li lepších. Po půlhodině kombinování mi spadl tedy kámen ze srdce a mohl jsem začít balit „normální věci“. Je třeba přiznat, že jsem si všechno nechal na poslední chvíli, duševně jsem vůbec nějak nebyl smířen s odjezdem a navíc moje myšlenky bloudily pořád k Petře. Být jen na mně, asi bych nakonec ani nikam nejel, ale naštěstí to jen na mně nebylo.
Ve finále se ale všechno zadařilo - při pozdější revizi se ukázalo, že jsem zapomněl oproti plánu jenom šátek a kartičku pojištěnce.
Chvilku před půlnocí jsem ulehl na lehátko. Kupé bylo zaplněné, stejně jako celý vagón. Zcela minimální životní prostor mi nicméně postačil k tomu, abych lehnul a spal víceméně celou cestu, jako když mě do vody hodí. Na rozdíl od tohoto stavu se mi i dobře dýchalo.
Ráno jsem se obtěžoval vstát až po deváté, tedy jen kousek před Košicemi. Akorát na to, abych stihl lehce posnídat.

V Košicích mě čekal Tori v slaměném klobouku řka, že zpožděný autobus ho dovezl před pár minutami. Zamířili jsme zkušeně na autobus do Michalovců. Stejně zkušeně jsme v Michalovcích osedlali autobus do Užhorodu. Ukázalo se, že specialitou slovenských autobusových řidičů je naprostá neochota otevírat cestujícím zavazadlový prostor, přestože za zavazadla se platí sumy někdy přiměřené, jindy nehorázné (závisí zřejmě na vkusu každého soudruha), takže našinec je nucen se s batohem prodírat mezi sedadly, potlouci jím cestou ke dveřím několikero babiček a batoh usadit tak, aby nikomu nepřekážel, což nejde, obzvláště, řeší-li podobný problém dalších deset cestujících. Dále je nutno batoh sledovati celou cestu, aby nespadl. V jediné vteřině, kdy člověk pozor nedává, batoh stejně spadne a rozbije buď něco ve svém okolí, nebo něco ve svých útrobách. Nakonec zdecimovanému cestujícímu ještě přísná pracovnice pohraniční policie vytkne, že takhle tedy tam ten batoh opravdu ležet nemůže.
Hranici mezi EU a zbytkem světa jsme nicméně zdolali bez větších komplikací a v Užhorodu jsme se suverénně postavili do fronty na maršrutku do Mukačeva. Ejhle, od ledna došlo ke změně! Žádné kupování u řidiče, museli jsme si jízdenku pěkně koupit u okénka v odbavovací hale. Na jízdence byl dokonce i vytištěn čas odjezdu našeho autobusu. Tato inovace mě dost překvapila, ale nakonec musím říct, že nikoli nemile, protože člověk je ušetřen předbíhání ve frontách a má jistotu, že v daný čas opravdu odjede.
Cesta do Mukačeva uběhla celkem rychle a dále jsme se museli přesunout pěšky přes město na vlakové nádraží. To byla na našem výletě první větší pěší vzdálenost, tedy jsme si mohli začít spílat za to, kolik nepotřebných věcí jsme do svých batohů (a fotobrašen) zbytečně přibalili.
V Mukačevu jsme si počkali na příjemný rychlík, který nás odvezl na severní hranici Zakarpatí, do Volovce, města, které jsem navštívil už čtyřikrát. Ve Volovci funguje turbáza (ubytovna), kam se umím dovolat, čehož jsem včas využil a rezervoval pro nás jednu noc. Trochu jsem přitom pozapomněl, že „administrátor“ je na vrátnici pouze do sedmi večer a my jsme přijeli až před půl osmou. Vše nicméně dobře dopadlo, protože známá paní už nám rovnou v ústrety vysvětlovala, že nás čekala v sedm na električce, a že tedy počkala ještě na rychlík. Dobrý člověk ještě žije, dostali jsme komnatu, ve které jsem už jednou spal. Nocleh pro jednoho vyšel na 30 UAH (při aktuálním kurzu 3,2 CZK za 1 UAH). Složili jsme v pokoji svoje věci a vydali jsme se na menší procházku, protože jsme se shodli, že by jinak hrozilo akutní usnutí. A přitom bylo takové pěkné večerní světlo.
Zamířili jsme z Volovce nahoru cestami do kopců. Cestou jsem měl příležitost ukojit svoje fotokrajinářské choutky. Podle plánu jsme se chtěli vrátit určitě před desátou, abychom stihli drobný nákup. Leč, souzeno nám bylo jinak. Jak jsme si to tak šněrovali loukou a míjeli žence, jeden z nich se s námi dal do řeči. Zkoušel to německy (asi se mu nelíbila moje ruština), ale nakonec jsme zůstali u tradiční ukrajinsko-rusko-slovensko-české směsi. Z onoho pána se vyklubal učitel němčiny na základní škole. I takoví lidé si na Ukrajině musí držet krávu, prase a obdělávat políčko. Učitel se jmenoval Ivan a zakrátko nás pozval k sobě domů. Představil nás své ženě a připravil nějakou tu vodečku a něco k zakousnutí. U Ivana jsem společensky moc nebodoval, německy jsem nemluvil, pivo ani kafe jsem nechtěl, ve svých dvaatřiceti nejsem ženat, zkrátka všechno špatně. Naštěstí samozřejmě jen žertem. Rozmluva s Ivanem-učitelem byla legrační v tom, že opravoval moji ruštinu. Opakoval po mně a zdůrazňoval přízvuky tam, kde mají být, používal správné fráze a dělal významné pauzy. Opakoval jsem po něm. S takovým člověkem bych s chutí diskutoval hodiny, protože bych se něčemu i přiučil. Ivan byl prvním z dlouhé řady Ukrajinců, kteří diskutovali o třech hlavních tématech: ptali se nás na zaměstnání, na plat a chtěli nám sehnat manželku. Na podobné otázky jsem zpravidla odpovídal vyhýbavě, protože programátor sedící u počítače mi v tu chvíli připadal ve srovnání s „opravdově pracujícími“ jako nějaký podvod. Stejně tak o svých penězích jsem mluvil podle okamžité situace a s postupující cestou mezi dělníky do hor jsem se dostal z tisíce až na nějakých tři sta euro. Manželku jsem zpravidla komentoval "proč ne", protože jsem v tom nespatřoval žádnou akutní společenskou hrozbu.
Posezení u Ivana bylo příjemné. Dokonce jsme se dostali i k rodinným albům, což mi přišlo mimořádně zajímavé. Ivanův otec před válkou pracoval nějakou dobu v Čechách, takže jsme viděli řadu fotografií z dobře známých končin včetně Prahy, Říčan, Plzně, nebo Budějovic. Zajímavé také bylo to, že alba a knihy měla Ivanova rodina uložené v krásných nazdobených místnostech (a ty místnosti byly snad čtyři) v prvním patře domu, zatímco běžný život se odehrával dole v kuchyni, která působila přeci jen jak skanzen z devatenáctého století.
Když jsme si popovídali, pojedli, popili a prohlédli fotografie, měl jsem se k odchodu. Ivan se poněkud bránil společné fotografii, ale nakonec povolil - vymyslel jsem totiž účinný argument, který se všude později hodil (a který jsem byl schopen přeložit): totiž že až se za rok s fotografií vrátíme, určitě z ní bude mít dotyčný (a jeho rodina) radost. Pak jsme opustili Ivanův velký dům a bylo už těsně po desáté, takže jsme nestihli nakoupit.
Přišli jsme tedy na ubytovnu spokojeni se zážitky z uplynulého dne, padli jsme na postele a usnuli.

Den druhý, neděle 15.6.

Noc si nepamatuji, pročež předpokládám, že byla klidná a posilující. Program jsme měli celkem jasný, cílem hry bylo popojet vlakem v osm ke Slávikovi, tam se zdržet asi dvě hodiny do vlaku dalšího a pokračovat dál. Předchozí večer jsem Ščadijům poslal zprávu, že druhý den brzy ráno dorazíme. Byla doručena, tak jsem předpokládal, že všechno je v pořádku.
Ráno jsme tedy udělali nějaké drobné nákupy a vyrazili jsme vláčkem přes hřeben rozdělující Zakarpatský a Lvivský kraj do zastávky Beskid. Tedy po cestě, kterou už jsem projížděl aspoň desetkrát. Před devátou ranní jsme vystoupili v Beskidu a vydali se mlhavým ránem ke Slávikovu domku, který stojí pár stovek metrů od stanice. Musím přiznat, že jsem byl trochu nediplomatický, protože byla neděle, brzy ráno a Slávik třeba vůbec naši zprávu nečetl. Třeba také mohl být s rodinou v kostele. Nevím, proč jsem takový společenský hulvát, ale pamatuji se, že podobně přepadovkový pocit jsem líčil už ve svém minulém cestopise. No, chtěl bych se vidět, kdyby takhle u mě v neděli v devět někdo zazvonil.

Nastalá situace vypadala podle mého předpokladu, Slávik zprávu nečetl a oba s Tonjou vypadali poněkud čerstvě probuzeně. Oba hoši byli ještě v posteli. Jak jsme se později dozvěděli, dospělí stejně vstávají brzy ráno kvůli kravám a pak si obyčejně jdou ještě lehnout. Přes mírně rozpačitý úvod bylo nicméně jasné, že v domě zavládla vzájemná radost ze shledání a postupně jsme se rozhovořili o tom, jak se máme, proč, kdy a jak jsme cestovali, jaké máme plány, co se od minula událo a podobně. Tonja byla opět výborná hostitelka a Slávik povzbuzovač. Neměli jsme bohužel moc času, ale všemožně jsme se zapřísáhli, že pokud se budeme vracet stejnou trasou, určitě se musíme znovu zastavit. Hitem pohostinné ukrajinské sezóny byla samozřejmě vodka zajídaná chlebem a špekem, někdy rajčaty. Toto pohoštění jsme měli v sobotu u Ivana, v neděli u Slávika a i několikrát později. Dostali jsme i další dobroty, vybavuji si měkký salám a smažené vajíčko, ale mám pocit, že toho bylo víc. Tento můj ukrajinský výlet totiž trhnul rekord v počtu obdržených pohoštění, kvůli čemuž mi některé kulinářské zážitky mírně splývají.
U Slávika jsme bohužel dlouho nepobyli, museli jsme cestovat dále. Lvivský vlak jel kolem poledne a my jsme se s ním vydali do přestupní stanice, města Strij. Je to mimochodem město, které je sice od Zakarpatí již dosti vzdálené, ale přesto sem dojíždí mnoho lidí za prací a do škol. Cesta nebyla nijak zvláště zajímavá, až na jeden negativní zážitek: ve vlaku jsme postupně oba pocítili potřebu odskočit si na toaletu, kterážto potřeba dosti rapidně sílila. Ve vlaku Českých drah, nebo i v ukrajinském rychlíku, by to nebyl problém. V příměstském spoji však (jak se proboha vlak Mukačevo-Lviv může nazývat příměstským spojem?) záchodky nejsou (nebo jsou zamčené). Možná čtenáře unavuje, jak zeširoka popisuji takovou banalitu, nicméně v tak zoufalé situaci jsem nebyl už roky, a co je zajímavé, že zcela stejně na tom byl Tori. Vydal se bloumat vlakem s cílem "nějak si poradit". Já jsem zatím seděl na svém místě u okénka, rosil se ledovým potem a viděl jsem rudě. Z jakýchsi historicko-mýtických důvodů jsem si opakoval pouze "Tycho de Brahe" a věřil, že až to všechno praskne, přijdu do nebe. Mezitím se vrátil Tori, úplně a zcela veselý, jakoby lehčí, než dříve. Svoji trudnou situaci vyřešil tím, že prostě v jedné stanici vyskočil a vyslyšel volání přírody, nedbaje přihlížejících. Vzhledem k tomu, že jsem neměl zdání, jak daleko je Strij, a také proto, že jsem už pomalu lámal hůl nad svým osudem a nevěřil v (bezostudné) přežití, vydal jsem se taky kamsi po vlaku a přemýšlel, jak si asi tak ulevit a nezachovat se přitom nespolečensky nebo nehygienicky. Přiznávám, že jsem slevoval a postupně mi začínalo být všechno jedno. Nakonec jsem se odhodlal, že příští stanici vyskočím a budu následovat Toriho příkladu, děj se co děj. Leč člověk míní a následující zastávka sice vypadala příjemně pustě, ale bylo mi jasné, že vlak v ní dlouho nepobude, a tudíž bych se mohl ocitnout v maléru jiného ražení. Musel jsem tedy od svých plánů ustoupit a odsunout je na zastavení příští. Nebudu to již déle dramatizovat, vytrpěl jsem si ještě několik minut, během nichž jsem skutečně čekal, že už to prostě neudržím, ale příroda je mocná a lidské tělo má neuvěřitelné rezervy. Na další zastávce jsem vyskočil a vykonal potřebné. Ukrajinské vlaky bohužel disponují takovou technickou vymožeností, jakou je automatické zavírání dveří, takže jsem celkem neměl šanci do vlaku naskočit, kdyby došlo k "nečekanému odjezdu", ale vše dopadlo dobře a za chvíli jsem už seděl vedle Toriho, který mezitím mírně panikařil v obavě, že jsem zůstal kdesi v polích.
Dorazili jsme do Strije a shledali jsme, že do odjezdu našeho vlaku směr Dolina na Ivano-Frankivské trati zbývá více než dvě hodiny. Trošku pršelo a bez potíží jsme se shodli na tom, že zkusíme vyhledat hospodu s teplou kuchyní. První na nás čekala hned naproti nádraží, takže jsme do ní vpluli a vybrali si nějaké to jídlo. Šlo o nezbytný boršč. Abychom lépe splynuli s davem, a abychom pokračovali v kontaminaci vodkou od Slávika, zajistili jsme boršč panákem. Zajímavé je, že na Ukrajině se všechno zajídá chlebem. U vodky mne to nepřekvapuje, ale třeba u hlavního jídla, sestávajícího z mletého masa s bramborovou kaší (které jsme si zde dali na zpáteční cestě) docela ano. Překvapuje mě to i u samotné bramborové kaše, kterou jsme později ochutnali v horách. Tori si ještě jako bonus dal český Staropramen.
Čekání na vlak v hospůdce bylo příjemné a rychle uteklo. Dále jsme pokračovali už nezávislou trakcí, tedy motorovou jednotkou. Cesta do Doliny netrvala dlouho, možná hodinu. Naším dalším cílem bylo vyhledání vhodného spoje do Vyhody, nedalekého městečka, kde už začínala lesní úzkorozchodná železnice. Neměli jsme jasno, jestli do Vyhody pojede vlak, autobus, taxík, nebo snad dokonce půjdeme pěšky. Sotva jsme se vyvalili před nádražní budovu, kde navazovalo nádraží autobusové, sotva jsme se začali rozkoukávat, co že to vlastně chceme, ujala se nás nějaká velmi akční paní a začala zjišťovat, kdy nám jede kýžený spoj. Zahlédl jsem ji tu i při zpáteční cestě, takže tady zřejmě byla právě od toho, aby pomáhala pasažérům najít správný spoj. Vůbec jsme se nestihli zorientovat a už jsme seděli v malém autobusu, který vzápětí vyrazil na cestu. Atmosféra v autobuse byla zase o kousek exotičtější než ve vlaku a mám pocit, že Tori i vytáhnul fotoaparát. Jeli jsme pár minut a řidič už na nás houknul, že jsme tu (dostal od paní instrukce, kde nás vysadit), načež jsme vyskočili z autobusu. Zatímco já jsem působil v roli voloveckého znalce, v tuto chvíli přišel na řadu Tori, protože prohlásil "že to tam zná". Protože se připozdívalo, byl prvotní cíl poměrně jasný: najít si bydlení. Podle Toriho vzpomínek a podle internetu měla být v obci jakási ubytovna. Vzpomínky nicméně neměly úplně ostré kontury a tak jsme chvilku bloudili. Začal jsem se ptát lidí, jestli je ve městě turbáza nebo hotel. Zpočátku se mi jejich reakce zdály trochu neurčité až negativní, takže jsem předpokládal, že přijde ke slovu můj slavný stan, zabírající půl batohu. Nakonec jsme se však přeci dostali k poměrně velkému domu, na kterém bylo něco o ubytování napsáno. Vyhledali jsme "administrátora" a ejhle - za bratru 40 hřiven na osobu je pokoj náš. To bylo příjemné zjištění. Vysvětlili jsme administrátorovi naše plány - byla neděle večer a podle dostupných informací měl v pondělí brzy ráno jet vlak pro pracující, kterým bychom se podle Toriho smělých plánů mohli dostat spolu s dřevorubci do hor. Administrátor se nabídl, že nám potřebné informace zjistí a jal se telefonovat. My jsme se vydali na obhlídku terénu a drobný nákup. Obešli jsme si úzkorozchodný triangl uprostřed obce, pomník s lokomotivou, zašli jsme k depu, kde bylo podle předpokladů úplně mrtvo. Nakonec jsme zakotvili v restauraci, která aspoň trochu vypadala na to, že by v ní mohli vařit. A skutečně, dostali jsme na výběr z několika jídel. Zajímavé bylo, že jen ústně, bez jídelního lístku. Každopádně jsem shledal, že při výběru jídla mne jazyková bariéra tlačí nejvíc, protože jaksi ze souvislostí mnoho vyrozumět nelze. Nakonec jsme tedy vybrali docela dobře a kromě jídla sestávajícího z nějaké masové směsi s bramborovou kaší jsme dostali i salát. V rámci tréninku jsme jídlo podpořili nezbytným panákem vodky. Po jídle, ještě než jsme se měli k odchodu, začal se podnik mírně zaplňovat a zdálo se, že zde bude něco jako vesnická zábava.
V koutě se usadil muž s aparaturkou a klávesami a spustil svérázné ukrajinské songy. Mám sice z tohoto typu zábavy poněkud kopřivku, pokud bych se jí musel účastnit aktivně, ale byl jsem přesvědčen, že se mnou od stolu nic a nikdo nehne, a proto jsem v klidu nasával vznikající atmosféru, zůstávaje poněkud nad věcí. Parket se plnil jen velice zvolna, či spíše zůstával poloprázdný. Místo rozjařených mladých a krásných párů se zde pohybovalo několik málo mužů středního věku. Nevím moc, jak fungují podobné akce u nás, ale zdálo se mi fajn, že si to takhle umějí užít, což já bych neuměl. Zakrátko se zvedl Tori a přidal se k "tancujícím". Záhy se ukázalo, že vnese čerstvý vzduch do stojatých vod ukrajinské diskotéky. Jeho choreografické kreace se naprosto neslučovaly s místními a byly výrazně odvážnější. Celé mi to přišlo veselé, až komické. Čas od času se ke mně někdo přitočil (ano, na parketu byli stále pouze muži) a snažil se mě vtáhnout do houstnoucího tanečního reje. Já jsem si trval na svém, seděl jsem u stolu a snažil jsem se zachytávat docela zajímavé harmonie pro mě jinak naprosto nevkusné hudby. Kupodivu nešlo o zase tak triviální postupy a místy jsem se v "dekódování hudby" ztrácel. Tori se však rozhodně neztrácel, domorodci mu dělali místo a dílem obdivně a dílem pobaveně na něj hleděli, stejně jako já. Tori měl s sebou svůj slaměný klobouk, takže si jej vzal na parket co rekvizitu, aby dále zatraktivnil výkon. Všelijak kloboukem házel a následně jej sem tam i chytil. S postupujícím časem moje veselí mírně ochabovalo a vystřídal jej splín. Zřejmě únava a hluk dolehly i na moji stýskající mysl. Rozhodl jsem se, že Toriho nechám vášnit na parketu, vyrazím domů a napíšu spoustu esemesek Petře. Sdělil jsem svůj úmysl Torimu a navrhl, že mu třeba odnesu na pokoj doklady, nebo telefon, aby třeba o ně náhodou nepřišel. Tori prohlásil, že to rozhodně není třeba a propustil mě. Po návratu na pokoj mi administrátor poměrně sebejistě sdělil, že vlak jede druhý den v jedenáct dopoledne. To pro nás bylo poměrně povzbudivé zjištění, protože se dalo předpokládat, že budeme mít dost času na nákup a koupi ukrajinských hřiven.
Na pokoji jsem došel k závěru, že esemesky nestačí a rozhodl jsem se Petře zavolat. Měl jsem velkou radost, že ji slyším, zatímco z ní spíše promlouvalo "bože to bude stát peněz!" Hovor, a ještě následující zprávy, však přeci jen ulevily mému stýskání. Jak to vlastně dříve dělali lidé, když nebyly mobilní telefony?
Zalehnul jsem a pustil si televizi. Drsné americké fantasy mi přišlo s ruským rychlodabingem a ukrajinskými titulky velmi legrační, přestože zřejmě mělo působit převážně děsivě. Bylo to pro mě dobré odreagování, a abych završil jazykový mišmaš, snažil jsem se občas ze rtů odezírat angličtinu. Říkal jsem si, že se každou chvíli musí vrátit Tori, leč nedočkal jsem se. Mezitím ještě ke mně vtrhnul administrátor a zcela hulvátsky rozsvítil. Když viděl moji reakci, rychle zase zhasnul a druhý den mi vysvětlil, že mi jen přišel říct, že Češi prohráli s Tureckem na mistrovství světa ve fotbale. Usnul jsem.

Den třetí, pondělí 16.6.

Když jsem se ráno probudil, Tori byl na svém místě, což mě uklidnilo. Chvíli jsem se mátořil a čekal jsem, až budu schopen pronést kloudnou větu. Tou jsem se Toriho optal, jak se měl a co zažil. Překvapilo mě vlastně, že mě v noci svým návratem neprobudil a zpětně si uvědomuji, že bylo asi i trochu nerozumné spát s odemčenými dveřmi. Tori pronesl něco ve smyslu, že to bylo docela v pohodě, načež po chvíli doplnil "akorát nemám klobouk a telefon". Chvíli mi to nějak nemohlo doklapnout a měl jsem dojem, že to byl jen nějaký dočasný stav, a že podle Toriho stoického klidu je všechno v pořádku. Dalšími otázkami jsem zjistil, že není. Torimu zkrátka někdo odebral klobouk a telefon a údajně to byl někdo z lidí, se kterými předtím docela rozumně komunikoval. Viktor se snažil i dotyčnému vysvětlit, že má v telefonu kontakty, a že mu zaplatí a tak dále. Nu, domlouvání prý nepomohlo a rvačka by asi nebyla nejlepším řešením vzniklé situace. Proto šel Tori pokojně domů a spát. Nejsem naštěstí panikařící typ, ale situace se mi zdála dost vážná a začal jsem nás oba verbovat k nějaké akci. Vlastně jako jediný, ale o to závažnější problém, se mi jevil fakt, že telefon byl s tarifní simkartou, tedy dotyčný by mohl volat a volat a vzhledem k tomu, že jsme byli v zahraničí, rychle by byly provolány desetitisíce, které by pak chudák majitel musel zaplatit.
Tori nakonec líně přisvědčil, že tedy asi někomu zavoláme. Bylo před osmou ranní. Nevím, proč mě napadlo něco tak hloupého, jako volat zrovna Petře. Bylo jasné, že ji probudím, a také bylo jasné, že dostanu vynadáno, že utrácím. Byla to ale záminka a ihned jsem volal. Než jsem se dovolal, úplně jsem se rozněžnil představou, jaké to asi je, když mi po ránu volá někdo milý, takže na "prosím" jsem vystřelil "Petrýsku", očekávaje salvy nadšení. Konalo se ticho. Chvíli jsem byl zmaten, ale osoba na druhém konci bezdrátu zcela jistě také. Po pár vteřinách jsem se odhodlal k vysvětlení situace. Po Toriho večerní zkušenosti byla první věc, co mě napadlo, že Petře někdo telefon ukradl a teď jej ještě drze zvedl. "já sháním Petru Slámovou", složil jsem bez pozdravu a představení větu prostou (mající mnohem hlubší smysl). "Ona ještě spí, já ji vzbudím", zněla odpověď, z čehož jsem pochopil, že nemluvím se zlodějem telefonů, ale s maminkou. Začal jsem si uvědomovat neslušnost svého telefonátu a zkusil jsem zablekotat něco ve smyslu, že vůbec o nic nejde, a že zavolám jindy. Maminka Slámová naštěstí byla odhodlaná a už jsem slyšel klepání na dveře. Petřina reakce byla zdrcující: "no tak co je zase?". Nabízelo se samozřejmě "také tě rád slyším", ale dal jsem přednost věcnému řešení problému. Vysvětlili jsme si naši novou zápletku, předali jsme Petře heslo pro operátora a pověřili ji vyřešením problému. Po chvíli nám přišla dobrá zpráva: simkarta byla zablokována a od včerejšího večera z ní nikdo nevolal.
Vyrazili jsme do města a zjistili jsme (další) poměrně podstatnou nepříjemnost: svojí návštěvou jsme se trefili do jakýchsi ukrajinských "zelených" svátků (všechny domy, vrátka, auta, vlaky, měly někde zastrčenou a vystavenou lipovou větvičku). Svátky údajně měly trvat tři dny, jen se nám vlastně do poslední chvíle nepodařilo zjistit, jestli to měla být sobota až pondělí, nebo neděle až úterý. V každém případě měla banka zavřeno a hřiven jsme neměli nazbyt. Obchody naštěstí otevřené byly a na smrt vyhladověním to zatím nevypadalo. Trochu jsme si tedy zariskovali, vzájemně jsme se ujistili, že v horách nebude třeba tolik peněz, a vyrazili jsme do centra k očekávanému vláčku. Jak jsme se blížili, už z dálky nám poněkud zatrnulo. Čekající souprava měla na bocích nápis "Karpatskij tramvaj" a nevypadala ani trochu jako vlak pro pracující. Když jsme přišli blíže a vyptali se, ukázalo se, že se skutečně jedná o turistickou atrakci. Nedalo se ale nic moc vymýšlet, nasedli jsme do prázdného vagónu a koukali se na mapky a jízdní řády. Po chvíli dorazil zřejmě pan průvodčí a oznámil nám sladkou novinu, a to že jízdenka stojí bratru 50 hřiven. Ne, že by asi 170 korun byla pro našince ruinující částka, ale na místní poměry bylo jasné, že jde o celkem nechutnou sumu vzhledem k nabízené službě. Vlak jel navíc pouze do Dubového Kutu (cca 15km), což bylo místo, kde Tori skončil posledně a chtěli jsme se dostat dál. Průvodčí nebyl ani trochu příjemný a divil se, jestli nám snad jízdné připadá vysoké. Když jsem sebejistě prohlásil, že jízdné skutečně vysoké je, průvodčí pronesl kyselé "dasvidáňa" a obchod byl vyřízen. Chvilku jsme ještě kombinovali, jestli se přeci jen nedá "něco vymyslet", ale nedalo, tak jsme se sbalili a vyrazili zpět k depu, vyptat se, kdy opravdu ten vlak pro cestující jezdí.
U depa jsme nebyli o mnoho úspěšnější. Původně jsme zvažovali, že se do mrtvolně vyhlížejícího areálu prostě infiltrujeme násilím, abychom si alespoň něco vyfotografovali. Nakonec jsem ale objevil u vrátek šňůrku. Zatahal jsem za šňůrku, ta zatahala za jakousi plechovku. Přišel hlídač. Mladý, úplně hloupý. Snažil jsem se mu vysvětlit, co chceme. Prakticky na všechno říkal, že neví, přestože jsme si evidentně rozuměli. Tedy nevěděl, ani kdy jezdí vlak, ani jestli můžeme dovnitř, respektive kde je někdo zodpovědný, nebo kdy přijde. Prostě tragédie. Zpátky jsme šli poněkud schlíple, protože se nám rozpadal program. Nakonec jsme se usnesli, že vyrazíme pěšky směr Dubovij Kut a kam dojdeme, tam dojdeme. Šli jsme po silnici a poměrně dlouho jsme šli městem, jak to u roztahaných ukrajinských měst a vsí bývá. Počasí bylo střední, nálada střední, jen zmrzliny cestou měly jiskru.
Když jsme došli na konec další obce, Starij Mizuň, počasí se začalo mračit.

Chvílemi jsme šli podél železnice, chvílemi po silnici. Zrovna, když jsme zaslechli houkání vlaku, začínalo drobně pršet. Poučen předchozími zkušenostmi, že vyndávat pláštěnku z toho nejzazšího koutu v batohu v okamžiku, kdy z deště je už nechutný liják a předchozím mrholením je všechno stejně promočené, je prostě strategická chyba, shodili jsme batohy jako jeden muž, a provedli konverzi do stavu potápěč. Obuv variantě potápěč neodpovídala zcela, protože razím zásadu, že dokud není zima, je nejlepší chodit v sandálech. Rychle zmoknou, rychle uschnou. Šli jsme naproti houkajícímu vlaku, a když se lokomotiva objevila na obzoru, začali jsme hledat fotograficky výhodné pozice. Bránily tomu všelijaké okolnosti, zejména hustý déšť a několikeré nenadálé utonutí v bažině podél trati. Nakonec jsme přeci jen nějaké místo našli a fotografie pořídili. Bohužel se nejednalo o nikterak atraktivní záběr, ale o starý známý Karpatskij tramvaj. Navíc plný mávajících turistů. Dlouhodobě mám problém se zachycením deště na fotografii. O co víc se mi to líbí, o to méně to umím. Ani tato fotografie bohužel není výjimkou.
Když jsme došli zpět na silnici, zakrátko jsme narazili na obchůdek. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že je poslední tímto směrem (resp. poslední je o pár metrů dále). Bylo tedy nanejvýš vhodné nakoupit nějaké to jídlo, což jsme učinili. Déšť se ještě chvílemi vracel, takže jsme zůstali pod stříškou obchodu a trochu jsme se posilnili na další cestu. Mezitím se mi podařilo udělat trochu lepší fotografii deště a odjíždějícího autobusu a čekajících lidí. Vyrazili jsme dál. Sice stále po silnici, ale přeci jen víc přírodou. Došli jsme ke dvěma mostům přes řeku, silničnímu a železničnímu. Koryto řeky poznamenané jarním táním se Torimu moc líbilo a fotografoval jej ze všech možných úhlů a všemi myslitelnými ohnisky. Mě naopak volaly moje čvachtací pudy a měl jsem silné pokušení řeku překonat broděním. Bohužel byl povrch kamenů tak kluzký, že jsem svoji touhu nemohl ukojit. Vrátil jsem se tedy na travnatý břeh, a protože vysvitlo sluníčko, rozvalili jsme se na zem a začali podřimovat. Karpatský fenomén střídání počasí každých pár minut nás však nenechal relaxovat dlouho a začalo opět pršet. Oblékli jsme tedy pláštěnky, nasadili batohy a šli jsme dále. Za mostem byla vesnice Novyj Mizuň. Je zajímavé, že v pomalu každé vsi je (podle mých opakovaných zkušeností) několik mahazinů s hracími automaty, ale Novyj Mizuň zůstává těmito vymoženostmi netknut. Říkali jsme si, že Dubovij Kut musí být už co by kamenem dohodil, ale našim pohodlným městským tělům přeci jen poněkud docházela energie. Nebylo to žádné fatální vyčerpání, ale Tori není takový dříč jako Petr (laskavý čtenář zná z minulých cestopisů), čemuž jsem se rád přizpůsobil a víceméně jsme šli, jen dokud jsme chtěli a navíc jsme si dělali ozdravné pauzy. Cestou Novým Mizuněm jsem zahlédl šipku na "džerlo", což ukrajinsky znamená zřídlo. Těšil jsem se na nějaký originální minerální pramen, který bude páchnout sirovodíkem na sto honů, budou u něj stát žigulíky a Ukrajinci s kanystry a v každém doušku vody bude tolik sodíku, jako ve třech basách Mattonky. Očekával jsem ale mylně a můj omyl měl pro naše putování zásadní význam. Džerlo totiž tím směrem skutečně bylo, ale byl to název docela pěkného penziónku. Byl podvečer, tak jsme zvažovali možnost nakrmení nebo přespání, nebo obojího. Paní nám nabídla nocleh za 90 hřiven na člověka, což nebylo úplně málo a tak jsme po krátké poradě usoudili, že se jen najíme a vyrazíme dál. Usadili jsme se ke stolu, vybrali jídlo na bázi mletého masa a bramborové kaše (což jsem stejně nebyl schopen předem z jídelního lístku poznat) a vyčkávali jsme.
Paní nám přinesla jídlo a přišla se zajímavým návrhem: pokud odejdeme druhý den do devíti ráno, dá nám nocleh za poloviční cenu. Nevím, jakého marketingového triku jsme se stali obětí, ale nabídka nás zaujala a využili jsme ji. Cena byla nízká, a jak se posléze ukázalo, ubytování velmi příjemné, kulturou a čistotou řekl bych až na otravně evropské úrovni. Chvíli jsme si lebedili na postelích a zkoumali jsme několikarychlostní větrák zavěšený na stropě, ale nakonec jsme se vzepnuli k cestě na večerní procházku bez zátěže. Večerní slunce vytvářelo opět krásné nízké teplé světlo s dlouhými stíny, déšť ustal a do Dubového Kutu to byly asi tři kilometry. Cestou jsme potkali krásné pastviny přímo u trati, kde se babičky pomalu sbíraly k odchodu a naháněly své kravky. Dokonce jsme měli to štěstí a potkali i krátký dělnický vláček a udělali jsme povícero fotografií. Potkali jsme i pramínek s pitnou vodou, kterou Tori pil z improvizovaného kelímku: sluneční clony HN-23 s našroubovaným UV filtrem místo dna. Nefotografický čtenář nechť mi tuto libůstku promine, ale tento stakan se nám zalíbil natolik, že jsme rozvíjeli teorii, jaký by to byl stylový dárek pro zanícené nikonisty. Mně zase uchvátila možnost použít místo UV filtru barevné filtry, samozřejmě pro každou "skleničku" jiné barvy.

Brzy jsme došli do Dubového Kutu. Celkem vzato jsem nepochopil, co je na této "stanici" tak klíčové, že Krapatskij tramvaj končí zrovna tady. Dvě koleje, dvě výhybky a jeden starý opuštěný vagón. Tori měl evidentně aspoň dílčí pocit uspokojení, že se podíval do míst, kde byl před třemi lety. Já jsem se snažil udělat nějaký pěkný snímek u řeky, ale celkem bez úspěchu. Chvíli jsme si zde zalelkovali a pomalu jsme se vydali na cestu zpět. Nakonec jsme přeci jen ušli nějaký ten kilometr, s ranním pendlováním do depa a různými zacházkami bych řekl, že celkem tak 20. Večer jsem si užil opravdu kulturní hygienu a spokojeně jsem upadl do komatu v příjemném pokojíku, který byl komplet vyveden ve dřevě. Chvíli jsme rozjímali, hledě do stropu. Tori měl vtipné glosy: naše nejčastější slovo na Ukrajině je charašo a druhé je Danger. O dva dny později se opravil: nejčastější je charašo, druhé je vodka a třetí je Danger.