Ukrajina 2005

Cestopis bohužel není dokončen - místo posledních tří dnů mám jen opsané poznámky z útržků papírů, které jsem smolil cestou.

Když jsem ke konci srpna 2001 seděl ve vlaku cestou z Ukrajiny a s kamarády probíral čerstvé dojmy, už dopředu mě mírně šimraly myšlenky na to, že podobný výlet bych měl zopakovat. Už dlouho jsem polotajně snil o návštěvě Ruska, tedy Petěrburgu a Moskvy, v Doněcku jsme si udělali dobré přátele, Zakarpatí zase lákalo přírodou. I když se od té doby změnilo mnoho věcí, touha poznávat východ, alespoň ten nejbližší, ve mně přetrvala, a nakonec dala vzniknout o čtyři roky později novému plánu.
Nedá mi, abych se částečně neinspiroval mým starým cestopisem. Tak tedy,

Kam a proč jsme jeli?

Pokud mohu soudit z dostupných cestopisů a názorů dalších lidí v mém okolí, situace kolem cestování na Ukrajinu se přeci jen malinko mění. Nejde už jen o hobby rozmařilých dobrodruhů, ale vyrážejí sem hlavně lidé obdivující krásnou přírodu a jezdí za horskou turistikou a cyklistikou. Když jsme v létě 2001 jeli vlakem do Kijeva a z okénka jsme pozorovali Zakarpatí, moc se mi líbily travnaté kopce a dřevěné domky, ale trochu mi běhal mráz po zádech z předpokládané životní úrovně a dalších možných „kontrastů moderní doby“. Nedovedl jsem si dost dobře představit, že bych do těchto míst na vlastní pěst vyrazil a dokázal se v těchto podmínkách o sebe postarat, čímž mám na mysli hlavně obstarání noclehu, jídla a pití a řešení krajních situací. Jenomže časy se mění, jak praví klasik, a já jsem se mezi tím vrátil k fotografování, mému dřívějšímu koníčku. Zmiňuji to proto, že tento fakt ovlivnil můj vztah k přírodě a turistice. Nu a někdy na jaře 2005 jsem si koupil nový velocipéd, tak zvaný trekingový, aniž bych ještě cokoli o cestě na Ukrajinu tušil. To už se začaly okolnosti podezřele kumulovat. Iniciační událostí pak byl můj náhodný hovor na téma „Ukrajina“ s mým šéfem cestou v autě, kde jsme narazili na téma vízové povinnosti. Prý snad údajně je zrušena ...
Hned, jak jsem přijel domů, vyhledal jsem web Ukrajinské ambasády. Byl konec dubna a novinky z ambasády hlásaly: od začátku května do konce srpna 2005 bude dočasně zrušena vízová povinnost pro členské státy EU. Pikantní je, že tento tah učinila ukrajinská vláda kvůli jakémusi mezinárodnímu festivalu pěveckých sborů, na nějž by jinak zřejmě nikdo nepřijel. V ten večer jsem si řekl „jo, pojedeme tam“.
Původně jsem předpokládal pěší turistiku, ale jednak nemám rád těžký batoh na zpocených zádech a jednak mě napadlo, že Petra snáze nalákám na cyklistickou variantu. Upřímně řečeno jsem nedoufal, že se k nám připojí Roman, protože se nám trošku mění a jeho zájmy jsou dnes jinde, než dříve. Tiše teď předpokládám, že laskavý p.t. čtenář tyto dva jedince zná z mého předchozího cestopisu. Pokud ne, zmíním jen, že oba jsou mými bývalými spolužáky z dopravní fakulty a dobrými, ba nejlepšími kamarády.
Petr souhlasil s evidentně dobrým nápadem a jako první se vyklubala varianta „prodlouženého víkendu“, která počítala asi se čtyřmi dny. Možná jsem se ze začátku trochu krotil, abych Petra nevystrašil, ale záhy se ukázalo, že jet dva dny někam na čtyři dny není z logistického hlediska úplně optimální tah. Proto jsme nakonec skončili u celého týdne a přilehlých víkendů.
Abych dostál vysvětlení nadpisu této kapitolky, musím ještě uvést, že jsme se vydali do oblasti na východ o slovenských hranic, kterou dále budu nazývat Zakarpatí, tak, jako ji nazývají místní, přestože kdysi patřila k území československému, s názvem Podkarpatská Rus. Vydali jsme se sem proto, že příroda je zde kouzelná a má nezaměnitelný karpatský ráz. Za sebe musím říct, že by mne lákalo i Rumunsko, jenomže o tamním lidu nevím nic a domluva by možná byla trochu komplikovanější.



Jak probíhaly přípravy

Ve srovnání s přípravami a plánováním minulé cesty bych skoro řekl, že jsme si prostě jen tak řekli, že vyrazíme na kole do Zakarpatí, a tak jsme také učinili. Nejprve to vypadalo na výlet cyklistický, posléze, podle účastníků, na pěší turistický, a nakonec jsme se vrátili zpět ke kolu. To už bylo také jasné, že pojedu jen a pouze s Petrem. Vlastní přípravy sestávaly z laxního shánění map, nejprve pomocí internetu a posléze i papírových, a z horečnatého seznamování se s kolem a nakupováním jeho výbavy. Alespoň u mne. Žádné podezřívavé sondování a bezmezná důvěra k blábolům uvedeným na webu Ministerstva zahraničních věcí.
Postupem času jsem nahromadil dostatek příslušenství k mému bicyklu, které mělo zajistit hladký průběh celé akce. Stinnou stránkou tohoto „hladkého průběhu“ pak byla nutnost velmi intenzivního šlapání do pedálů, ale nebudu předbíhat. Součástí příprav byly také dva „pohovory“ s Petrem, kdy jsme se snažili nad mapou učinit odhad, kolik se tak dá asi v daném terénu s nákladem ujet kilometrů v závislosti na počasí. S odstupem času musím konstatovat, že naše odhady nebyly tak docela nereálné, nicméně určité ústupky jsme přeci jen udělat museli.
Přípravy vyvrcholily nahromaděním spousty věcí, které jsme chtěli na kolo navěsit, a také několika dlouhými telefonáty, ve kterých jsme se ujišťovali, jak se komu toto navěšování daří. Měl jsem trochu náskok, protože moje kolo disponovalo větším zavazadlovým prostorem, ale ve finále mi rozdíl nepřišel tak propastný, když jsem shledal, že Petr pobere věci jako pět sáčků oliv, křížaly a podobně.
Když se termín odjezdu přiblížil, nastala zápletka. Netřeba líčení nějak dramatizovat. V podstatě šlo o to, že se mi přihodily určité zdravotní komplikace, kterým by se (možná bylo bývalo) líbilo, kdybych se zbytečně nenamáhal jízdou na kole. Osciloval jsem neustále mezi oběma možnostmi – výpravu zrušit, nebo ji prostě risknout. Docela dlouho jsem nevěděl, jak to dopadne, a nakonec jsem už i výlet do Zakarpatí obrečel. Přesto se ve finále štěstí usmálo a našli jsme vhodný termín na začátku září, abychom výlet realizovali takto mírně odložen.
Petr se snažil zjistit, jak to vlastně bude s vízovou povinností, která měla být od začátku září opět obnovena. Začínalo se mi zdát, že štěstí nám je nakloněno nějak podezřele, poněvadž víza byla skutečně obnovena pro všechny původní státy, kromě České republiky. Petr ještě zařídil pojištění, tentokrát levněji, než posledně se zlatým certifikátem a dokumentem v azbuce.
Čas odjezdu se tedy přiblížil. Už podruhé.

Den první, pátek 2.9.2005

Ty doby, kdy z Prahy do Košic jezdila denně fůra rychlíků, pominuly. Dnes je přímých spojů několik málo, no a navíc – jen do dvou z nich vám vezmou jízdní kolo. Takže České dráhy vybraly za nás. V pátek pozdě večer jsem chtěl vyrazit z Prahy a Petr by pak v sobotu někdy po třetí hodině ranní přistoupil ve Valašském Meziříčí. I zde se však vyskytla jistá komplikace: místo pro kolo si cestující nemůže nijak rezervovat, takže se také mohlo stát, že já bych vesele dlel na lehátku ve vlaku do Valmezu a Petrovi by pak průvodčí řekl „ba ne, my už kola neberem, máme plno“. Tento problém nešel nijak řešit a museli jsme to prostě risknout. Petr si nekoupil lehátko (místenku), protože by to byly vyhozené peníze v případě, že by mu kolo nevzali. Naše cesta tedy vypadala už od počátku velmi dobrodružně.
V pátek večer jsem přerovnával všechny věci na kole a postupně jsem upouštěl od různých potravin, které zabíraly spoustu místa. Hodná maminka mi nakoupila mnoho jídla, kvůli němuž jsem chtěl jednu chvíli vyhodil boty a vyrazit pouze v sandálech. Naštěstí zdravý rozum překonal fóbii z hladu a boty jsem zachoval. Ne, že bych je později využil, ale to už je jako s deštníkem. Je potřeba, když jej nemáte a naopak.
Po desáté hodině večerní, kdy slušní lidé pomalu uléhají na lože, ploužila se setmělým sídlištěm podivná skupinka. Vpředu jsem já tlačil těžké a neovladatelné naložené jízdní kolo, vedle mě tatínek, kterého jsem poprosil o doprovod kvůli hlídání věcí na nádraží a deset kroků za námi maminka, která prostě musela být u toho, a která chodí deset kroků za ostatními vždycky.
Bez komplikací jsme s časovou rezervou dorazili na nádraží a u vlaku jsem se postupně začal zorientovávat. Nejprve jsem vyhledal vůz, kde na mě čekalo lehátko. V kupé byl už mladý Slovák, který vypadal jako spolunocležník, který nebude dělat problémy. Jako spolunocležníci, kteří dělat problémy budou, pro změnu vypadala horda německých turistů-důchodců, která se tlačila na chodbičce vozu, pořvávala na sebe cosi nelibozvučným jazykem a celkově působila dojmem, že bude komplikovat cestu. Když jsem lokalizoval své kupé, zavolal jsem na tatínka (ten má velké kladivo), aby šel za mnou do kupé, že mu pak z venku podám všechna svoje zavazadla z kola. Když se tatínek jal protlačovat německým davem, obořil se na něj slovensky mluvící průvodčí. Že si z jeho vozu děláme holubník, že to takhle nejde, že musí být pořádek a tak dále. Nesnažil jsem se ho provokovat tím, že ve voze dávno jsem, aniž bych se prokazoval jízdenkou, protože jsem nechtěl plýtvat časem. Omluvným tónem, který ovšem stejně nepřipouští, že bych dále dělal cokoliv jiného, než jsem měl v plánu, jsem se pokusil situaci urovnat. Postupně jsem tatínkovi dal svá zavazadla (jimiž jsem zaplnil polovinu kupé) a nechal jsem ho hlídat, zatímco jsem šel podat kolo ke služebnímu vozu. Zde se žádná komplikace nekonala, až na to, že vlakvedoucí se vyjádřil nějak ve smyslu, že ještě pár míst na kola má. Vzpomínal jsem na Petra, který tou dobou asi právě balil a poplatek 20 korun za převezení kola na vzdálenost 708 kilometrů mi připadal směšný vzhledem k závažnosti celé situace.
Když bylo mé kolo ve vlaku, vydal jsem se zpět, ke svému kupé. Rodičům jsem poděkoval za doprovod a rozloučil se. Poté jsem nasadil pokorný výraz a ještě jednou jsem se našemu průvodčímu omlouval za nedorozumění s mým tatínkem ve vlaku. Z průvodčího se vyklubal bodrý jadrný muž, který se na to konto desetkrát omluvil mně. Musím přiznat, že jsem trochu prevít, protože jsem to dělal s tímto záměrem. Rozčilují mě lidé, kteří na malý nepříjemný podnět reagují tím, že jsou ještě nepříjemnější a nakonec je z toho zbytečná hádka. Stává se to denně v městské dopravě nebo samoobsluhách. Fuj. Připomíná mi to scénku z léta, kdy jsem podobným přístupem zabodoval: před vesnickým koupalištěm jsem zaparkoval na jediném volném místě, které ovšem bylo před vraty nějaké chalupy. Motor se snad ještě nedotočil a u vrat byl už nabroušený majitel, jestli tam jako opravdu hodlám parkovat. Vsadím se, že už takhle vyštval pár lidí přede mnou. Tak jsem dobrácky pravil, že přeci jedeme jenom na hodinku, a že kdyby potřeboval, tak mu vycouváme, a jestli už opravdu jede. Bylo vidět, jak ho moje reakce zaskočila a nakonec bez problémů svolil. Určitě byl připravený na nějaké „copak vy teď někam odjíždíte?“.
Odbočil jsem, ale pobavilo mě, jak jsou lidé vlastně hodní, když člověk začne sám u sebe. A když nejsou, má našinec aspoň čisté svědomí, že na ně neštěkal.
Vlak se dal do pohybu, já jsem vyfasoval ložní prádlo a pokusil jsem se připravit si lehátko k odpočinku. V kupé přibyly dva mladé studentské páry. Bylo tedy plně obsazeno a nedovolovalo nikomu moc pohybu. Všichni jeli do Tater, což mi průvodčí neopomněl zdůraznit s tím, že z Popradu do Košic pojedu sám, jako král. Byl jsem šťastný, že jsem přišel mezi prvními a měl jsem kam dát zavazadla. Vzhledem k tomu, že nade mnou spící slečna je měla u hlavy, mohla mi je snadno zrevidovat, ale s tím skutečně nešlo nic dělat. Leda bych si je vysázel na vlastní lehátko a měl pak na spaní zbývající plochu 40x40 centimetrů. Myslel jsem, že se budu chystat ke spaní a ještě cosi sáhodlouze připravovat. Ve skutečnosti všichni ulehli a zhasnuli snad ještě před hranicemi Prahy, takže cesta se nepochopitelně vlekla ještě dříve, než jsme dorazili do mizerného Kolína (proti Kolínu ve skutečnosti vůbec nic nemám).
Byl jsem zvědavý, jestli se mi podaří usnout. Možná příliš, protože mi zvědavost nedovolovala spát. Víceméně jsem podřimoval, ale většinu stanic jsem registroval. Myslel na Petra, jak to asi zvládá a jestlipak je ve služebním voze dost místa.

Den druhý, sobota 3.9.2005

Hranice na Moravě, kde měl Petr přistoupit, jsem tedy zrovna prospal, ale když jsem se pak vzbudil, nedočkavě jsem zapnul telefon. Od Petra přišla zpráva „Je to k vzteku, nekdy se proste neda nic delat, nejdriv problem privazat naklad, pak zlobil reminek u prilby, posleze objizdka, pak zhasla celovka, za chvili spadl retez, objizdka v Hranicich, vlak vjizdi do stanice ... a ja na nastupiste!! Tak ahoj v Kosicich“.
Možná to někomu připadá, jako že všechno dobře dopadlo, ale ve stavu, ve kterém jsem byl, jsem prostě nechápal, jestli Petr vlak stihnul, nebo ne, a jestli v Košicích se uvidíme ráno, nebo někdy druhý den. Bezmocně jsem tedy odepsal „Ale ja nevim, jestli jedes se mnou!“. Otočil jsem se na druhý bok a zkusil jsem spát, místo toho, abych se nervoval. Stejně jsem s tím nemohl nic dělat. Až později mi došlo, že jsem večer Petrovi psal zprávu, kolikátý vagon za lokomotivou je můj a kolikátý je ten služební. Jenže v Přerově se vlak otočil, takže to Petrovi mohlo tak maximálně zkomplikovat život. O nějakou hodinu později jsem opět zapnul telefon a obdržel zprávu „Pockej si na dalsi dil :-) sedim ve vagonu hned za sluzebakem. Nemile je, ze mam listek jen do Cadce a malo sk na cestu do Kosic, ale nejak to udelam“. Docela se mi ulevilo a tajně jsem si namlouval, že když jsou problémy hned na začátku cesty, většinou výlet dopadne skvěle.
To už bylo kolem páté hodiny ranní a náš vlak se blížil ke státní hranici. Trochu se mi zdálo divné, že nám tak dlouho trvá přejet Českou republiku a je už vlastně ráno a v podstatě už máme být v Košicích. Nu, zdání klame. Vykukoval jsem z okénka a venku se rozednívalo. Kolem Mostů u Jablunkova byla krásná příroda a všude se válela hustá mlha. Moc mě to lákalo, protože mlhu mám rád na fotografiích a říkal jsem si, že mlžný chlad je přesně ta atmosféra, kterou bych od Zakarpatí na začátku září očekával. Měl jsem sto chutí vyskočit z vlaku a udělat si fotografické ráno.
Pak přišli celníci, zběžně prohlédli naše pasy a já jsem se snažil pospávat dál. Kolem sedmé už bylo venku krásně a někteří z nás mžourali z oken. Ležel jsem na prostředním lehátku, takže jsem měl ideální výhled a i přes ospalost jsem hltal slovenskou krajinu. Když jsme delší dobu stáli v nějaké venkovské stanici, vyhlédl náš slovenský spolucestující a pravil „to vyzerá na meškanie“. Slečna nade mnou se jej pokusila opravit „ne, to je Ružomberok!“. Inu, vzniká postupně jazyková bariéra i mezi námi a Slovenskem.
Brzy pak už následovala Štrba a Poprad, kde všichni vystoupili. Z nádraží jsou krásně vidět Vysoké Tatry a tak jsem musel udělat z okénka první snímek, i když mu dominují nákladní vozy a dráty. Prostě pro dokumentaci. Měl jsem asi hodinu a čtvrt do Košic. Ideální čas, abych posnídal, sbalil postel s alergizujícím povlečením a provedl dokonce něco na způsob ranní hygieny.
Prohodil jsem ještě pár slov s průvodčím, kterému jsem pražským incidentem a následnou omluvou evidentně přirostl k srdci. Ptal se, kam jedu a tak dále. S menším zpožděním jsme dorazili do Košic a já jsem vynášel z vlaku všechny věci a trochu mě to stresovalo, takže jsem úplně přehlédnul Petra, který mě pozdravil rozesmátým „vyhajanej do růžova?“. Vyzvedli jsme si kola se služebního vozu a shledali jsme, že jsou dost podobná, oranžovo-černá. Petr se mi sice pořád smál, že jsem amatér, když mám na kole opěrnou výklopnou nohu, ale postupně ho smích přešel, když musel kolo všude pokládat, nebo hledat něco na opření. Jedna fáze cesty tak byla dokončena. Už jsme se chystali zanořit se s koly a nákladem do podchodu, když jsem si všimnul, že náš vlak do Michalovců je kousek dál, na našem nástupišti. Neměli jsme už moc času. Nakonec jsme rozhodli tak, že já jsem hlídal kola a Petr vyrazil do nádražní haly rozměnit peníze, zjistit, jak se přepravuje a platí kolo a koupit jízdenky. Mne mezitím velmi bavil nádražní rozhlas, oznamující vytrvale odjezd vlaku do maďarského Miškolce. Slovenská verze vypadala důvěryhodně, ale tu anglickou musel namluvit Číňan. Nejlépe bych ji popsal jako vyjmenovávání stanic dvouslabičných názvů, kdy první slabika protažená, pak důkladná pauza a pak useknutá a pokud možno čvachtavě měkká slabika druhá. Bar-ca, Ge-ča, Ča-ňa, Gy-ňov, Se-ňa. Pokud by náhodou někdo znal scénu z filmu Wayne’s world, kde hlavní hrdina mluví se svou vysněnou slečnou jakýmsi asijským nářečím, tak to bylo přesně ono.
Když se Petr vrátil s jízdenkami, naložili jsme se do prázdného třívozového vlaku a těšili se na další posun na východ. Cestu do Michalovců jsem z klidu domova považoval nad mapou za bezvýznamný kousek, ale protáhla se na více než hodinu a půl. Krajina za oknem se nemíhala moc rychle a vypadala zemědělsky a ploše. Většina obydlí působila poněkud nuzně a na zahrádkách si hrála cikáňata. Ve vlaku jsme ještě pojedli a udělali poslední štábní poradu nad mapou.
Michalovecké nádraží nás přivítalo klidnou slunečnou atmosférou. Vyložili jsme všechna zavazadla a kola a náš vlak pokračoval do Humenného. Na tento okamžik jsem se těšil. Až naložím všechna zavazadla na kolo a nebudu je muset někam přenášet a nakládat. Začali jsme tedy vyzbrojovat naše dopravní prostředky. Petra jsem při této činnosti vyfotil. V nádražní hale jsme se zkusili poptat na hřivny, ukrajinské peníze. V Košicích Petr úspěšný nebyl ani náhodou a tady prý „někdy bývají, ale zrovna nejsou“. Trochu jsme byli nervózní z toho, jak peníze seženeme, protože do Užhorodu jsme měli dorazit až večer. Nepředpokládal jsem, že v sobotu večer budou ukrajinské směnárny otevřené.
Na nádraží jsme tedy ještě doplnili zásoby vody a pak už jsme konečně poprvé šlápnuli do pedálů a ujeli první metry. Kolo jelo hodně ztěžka, ale čekala nás zatím rovina. Byl jsem zvědav, jaké tempo Petr nasadí a jestli se bude nějak okatě snažit mě táhnout. Opustili jsme Michalovce a v poměrně hustém provozu jsme šlapali proti větru. Nebylo to úplně zábavné, ale měl jsem počáteční elán. Jak jsem před Petrem několikrát zmínil, tuto fázi jsem považoval za „cestu na dovolenou“. Vlastní dovolená pro mě začínala až na Ukrajinské hranici. Jel jsem za Petrem a neměl jsem tak dobrý výhled, co je přede mnou na silnici. Kousek za městem se takhle zčista jasna přede mnou zjevila nehezká situace: malý pes usilovně trhal nějakou mrtvolu přejetého zvířete napůl přiškvařeného k silnici. Málem jsem do této ohavnosti naboural a byl jsem patřičně v šoku. Hned zpočátku cesty jsem si nakázal, že budu dodržovat bezpečnou vzdálenost, abych byl připraven na podobná překvapení.
Po pár kilometrech, když bylo zřejmé, že po naší levici se rozkládá Zemplínská Šírava, meka to socialistických dovolených, sjeli jsme na vesnickou cestu, abychom se podívali k vodě. Trefili jsme málo frekventované místo s ne úplně ideálním vstupem do vody. Po krátkém váhání se koupel nekonala. Spíše z časových důvodů.
Dále mne velmi zaujala odbočka „Morské oko“. Měl jsem trochu nutkání se tím směrem vydat, ale u cedule nebyla uvedena vzdálenost, tak jsem to raději neriskoval. Později jsme zjistili, že by to bylo mnoho kilometrů nesmyslně do kopce. Dorazili jsme do Sobranců, města přibližně na půli pětatřicetikilometrové cesty na hranice. U benzínové pumpy jsme pozřeli nějaké ty bagety a ležérně jsme si napumpovali u stojanu se stlačeným vzduchem kola. V obci Nižná Rybnica jsem zkusil nahlédnout do místního obchodu, ale asi jsem to neměl dělat, protože veškerý sortiment čítající dva pecny chleba v prázdných regálech mne dost vyděsil. Oproti tomu byl obchod v Soncovce z minulého cestopisu doslova zarovnaný zbožím až po strop.
Chvílemi mě šlapání přeci jen nebavilo, protože jsem už chtěl být v srdci Zakarpatí, a ne se motat někde na silnici mezi auty. Postupně ale provoz přeci jen řídnul a přišly i menší kopečky. Přiblížilo se Vyšné Nemecké. Cvrnk! Jako černokněžníkovi praskají postupně obruče, prasknul Petrovi drát v zadním kole. Dojeli jsme ke stánku s výměnou valut. Jedna cedule ukazovala Ukrajina 2, druhá Husák 6. Petr převrátil kolo do montážní polohy a pustil se do opravy. I když jsem před odjezdem pod vlivem různých cestopisů a taky Romanových rad několikrát zdůrazňoval, že je třeba mít s sebou náhradní dráty, Petr je jaksi neměl. Po různých spekulacích, kdy a kde dráty shánět (byla sobota podvečer), jsme rozhodli, že asi tak nejlepší, co můžeme provést, je použít drát z předního kola. To bylo přeci jen podstatně méně namáháno, už proto, že Petr měl veškerá zavazadla vzadu, sám není superlehká váha a zadní kolo přenáší navíc moment od šlapání. Trochu jsem Petrovi pomáhal a také jsem poslal zprávu domů. Výměna nakonec netrvala příliš dlouho, ale zvládli jsme se při ní docela důsledně zašpinit. Vyžebral jsem v nedalekém obchůdku kýbl s vodou a použil jsem mýdlo, které jsem chytře vybalil ještě před tím, než jsem se stihl umazat. Oplátkou Petr v konzumu nakoupil nějaké vody a já jsem mezitím zapředl hovor s jakýmsi Romem sedícím v Mercedesu. Vypadal dobrácky a jeho rozloučení „tak ať vás tam neukradnou“ mne mírně znejistělo. Vyrazili jsme dál. Bylo asi půl páté odpoledne.

Čekala nás hranice a mne se zmocnil trochu svátečně-dobrodružný pocit. Těšil jsem se. Propletli jsme se s koly mezi krátkou frontou automobilů a na slovenské straně nás nezdržely žádné komplikace. Na hranicích nikdy moc nechápu, kdo je kdo, a proč mám chodit k několika lidem, jejichž počet zpravidla bývá lichý, což mne mate, protože hranice je přeci mezi dvěma státy. Na ukrajinské straně laxně posedával snědý mladík, dal nám nějaký papír na vyplňování a zeptal se, zda jsme někdy na Ukrajině byli. Petr asi třikrát zopakoval univerzální formuli, že „v dva tisjača one“, aniž by ho přitom napadlo, že říká něco špatně. Dotyčný uniformovaný jedinec nás nakonec propustil a my jsme se jali vyplnit, že jsme Češi, jedeme na trip-biking a na jak dlouho. Další uniformovaní to uznale odsouhlasili a my jsme vdechli ukrajinský vzduch. Hned za hranicí nás profesionálně odhadl nějaký vekslák se zlatými zuby, který nám nabídnul hřivny. Zdálo se to jako dobrý nápad a ani kurz nebyl špatný: 6 hřiven za euro. Koupili jsme tedy každý 300 hřiven a vydali jsme se z prudkého kopce dolů do Užhorodu. Město je prakticky hned za hranicí, pár stovek metrů. Dovolená začala.
Užhorod má jistě co nabídnout turistům, ale už se docela připozdnívalo a v září jsme si nemohli dovolit hledat nocleh někdy po osmé hodině večerní. Proto jsme městem prosvištěli bez zastavení a cedule nám usnadnily bez problémů najít správný směr – na Pěrečín. Z města jsem si odnesl jeden zásadní dojem: přestože průjezd trval nějakých dvacet minut, viděli jsme asi pět svateb! Od minula sice víme, že sobota je pro svatbu prestižní den, ale takové masivní spojování životů jsem stejně nečekal.
Všechny cestopisy varovaly před tragickou nekvalitou ukrajinských silnic. I když toto téma hodlám rozebrat podrobněji, nemůžu si stěžovat, že bych byl nějak příliš nespokojen. Krajnice byla dost široká, ale víc mi vadil velký provoz a zápach z výfuků, který bych v tomto případě nazval příšerným smradem, bez kterého bych si svoje cyklistické orgie dovedl představit.
Udělal jsem ještě cestou pár fotografií a pak už jsme jen vyhlíželi nějakou odbočku z hlavní silnice, abychom našli místo pro stan. Petra lákaly melouny, které kdosi u silnice prodával, a mne zase lákaly vláčky k focení, protože vedle silnice vedla trať. Vláček ani meloun se nakonec nekonal. Naše první nocležiště bylo kousek od řeky Už a také kousek od nějakého tábora, nebo kempu, odkud jsme občas zaslechli hudbu a bujnou zábavu. Pak už následovaly činnosti, které jsme v průběhu týdne pěkně vypilovali: postavit stan, připravit spacák a oblečení na noc, najíst se, zabezpečit kola a umýt se. Mytí mi tedy připadalo rozhodně nadstandardní - i přes svoji úplnou neotužilost jsem se ponořil do řeky a bylo mi fajn.
Setmělo se a zip stanu jsme zevnitř zavřeli před osmou hodinou. Byli jsme unavení a hlavně nevyspalí.

Ujeli jsme vlakem 781 km a na kole 49,2 km průměrnou rychlostí 17,3 km/h.